Moje první zkušenost s trailem: Plešivec očima úplného začátečníka
TL;DR
Koupil jsem si první celopéro a týden nato skončil na trailech na Plešivci.
Netušil jsem rozdíl mezi flowtrailem a červenou technickou tratí, první den jsem bloudil po ilegálu v lese a o pár dní později už stál nad „Valachem“ a přemýšlel, jestli mám ještě rád svůj život, rodinu a hypotéku. 😄
Plešivec mě jako úplného začátečníka překvapil hlavně tím, jak moc mě to chytlo. Modrá Helen je naprostá pecka pro první zkušenost, červená Niki už umí člověka rychle vrátit zpátky na zem. K tomu super ubytování, pohodoví lidi, legendární německý mechanik-zachránce a pizza, na kterou budu vzpomínat možná stejně jako na samotné traily.
A výsledek?
Trailbiking není krize středního věku. Je to mnohem dražší problém.
Moje první zkušenost s trailbikem aneb jak jsem během týdne skončil na Plešivci
21.4.2026 jsem si objednal svoje první celopéro. Ještě týden předtím jsem přitom řešil, jestli vůbec potřebuju odpružené kolo, jestli mi nestačí pevňák, nebo jestli vlastně nepotřebuju žádné kolo a jen na mě přišla klasická krize středního věku.
No… když čtete tenhle článek, asi tušíte, jak to dopadlo.
Kolo jsem si vyzvedl 25. 4. a hned první víkend vyrazil projet okolí. Jelikož je to elektro celopéro, měl jsem pocit absolutní svobody a bylo mi úplně jedno, kam dojedu. Což byla chyba, protože jsem samozřejmě zabloudil.
A ne jen tak někde. Zabloudil jsem na cestu dolů, která se později ukázala být ilegálním trailem. V té době jsem přitom ještě pořádně neznal ani slovo „trail“, natož „bikepark“. Zpětně bych tenhle ilegál hodnotil jako něco mezi modrou a červenou, s několika místy, kde člověk mohl velmi rychle zjistit, proč jsou helmy důležité.
Rozhodnutí: zkusit bikepark
O týden později padlo rozhodnutí, že chci zkusit opravdový trailpark.
Jelikož jsem ze severu Čech, připadaly v úvahu hlavně Klíny, Klínovec a Plešivec.
A protože zrovna 1. května Plešivec otevíral sezónu a navíc je s ním spojený Michal Prokop, na jehož kole jezdím, bylo rozhodnuto.
Plán byl jednoduchý:
- vlakem do Chomutova,
- z Chomutova na Plešivec,
- přespat,
- a druhý den zjistit, jestli mě to bude bavit natolik, abych si koupil celodenní permanentku.
Spoiler: jedna jízda by rozhodně nestačila na to, abych o tom po večerech psal tenhle článek.
Ubytování přímo u trailu
Bydleli jsme v Trampské boudě a musím říct, že mě to místo extrémně mile překvapilo.
Upřímně jsem čekal něco ve stylu „hlavně že je tam postel a teče teplá voda“. Místo toho:
- super majitelka,
- pohodová atmosféra,
- dobrá snídaně,
- večer pivko za rozumné peníze,
- a hlavně poloha prakticky přímo u trailu.
Jediné, co bych doporučil, je trochu aktualizovat web. 😄
Na druhou stranu právě díky tomu bylo překvapení o to příjemnější.
Až pojedu příště na Plešivec, jiné ubytování hledat nebudu.
První oficiální trail: Helen
Moje první jízda vedla na modrý trail Helen.
A ty vole… extáze.
Fakt.
Najednou jsem si připadal jako dvanáctiletý kluk, který poprvé sjel skokánek za barákem. Některé pasáže mi přišly docela těžké, ale celkově to byla neskutečná zábava.
Ten den jsem Helen sjel asi sedmkrát. Každou jízdu rychleji, jistěji a s větším sebevědomím. Člověk postupně posouval svoje limity, ale zároveň měl pořád pocit, že ho trail neustále učí něco nového.
Když jsem se před návštěvou ptal zkušenějších lidí, kam vyrazit poprvé, hodně lidí mi Plešivec rozmlouvalo a doporučovalo radši Klínovec. To nedokážu porovnat, protože zatím nemám zkušenost, ale za sebe musím říct, že Helen je pro začátečníka úplně v pohodě.
I samotný Plešivec ji popisuje jako lehký flowtrail vhodný pro začátečníky a rodiny s dětmi — a s tím souhlasím.
Teda… až na moment, kdy jsem nahoře viděl slečnu v podpatcích a malé dítě na půjčené fatbike koloběžce. Tam jsem si říkal, že možná trailbiking není pro každého hned napoprvé. 😄
Červená Niki aneb rychlý návrat do reality
Po několika jízdách na Helen padlo na lanovce rozhodnutí:
„Hele, zkusíme červenou.“
A tak jsem poznal trail Niki.
Pro někoho možná „Nikolka“.
Pro mě Brutální Nikita.
Hned na začátku člověka přivítají kořeny, kameny a technické pasáže, které vám velmi rychle vysvětlí rozdíl mezi modrou a červenou tratí.
Někde v půlce už jsem si začal říkat:
„Jo, dobrý. Nejhorší mám asi za sebou.“
A pak přišel Valach.
Kdo zná, ten ví.
Kdo nezná — představte si místo, kde si člověk během pár sekund začne uvědomovat:
- kolik stálo nové kolo,
- že má hypotéku,
- rodinu,
- a že nemocenská není nekonečná.
Na YouTube vypadá Valach skoro směšně jednoduše.
V reálu jsem tam stál s kolem starým osm dní a měl pocit, že koukám na sjezd ve Whistleru.
Objel jsem ho.
Ale slíbil jsem si, že jednou ho sjedu.
Defekt, pevná osa a německý hrdina
Největší drama dne ale nakonec nebylo na trailu.
Kolegovi bouchlo zadní kolo. A myslím opravdu bouchlo.
Náhradní duši i montpáky jsme měli na ubytování, takže pohoda… teda alespoň jsme si to mysleli.
Pak jsme zjistili, že kolo nemá rychloupínák, ale pevnou osu.
A tady začala naše mechanická tragikomedie.
Ohnul jsem dva imbusy, protože jsme se snažili povolit špatnou stranu osy. Zachránil nás až Němec v obytné dodávce, který měl vybavení jak závodní mechanik.
Moje komunikace probíhala asi takhle:
„Hello, I’m problem… nich povolit.“
Kupodivu pochopil všechno.
Za chvíli zjistil naši chybu, povolil osu a my si mysleli, že máme vyhráno.
Neměli.
Narazit nový plášť zpátky bylo peklo. Po dvaceti minutách boje jsem šel znovu za Němcem, který už mezitím odpočíval na zahradní židličce.
Podíval se na mě způsobem „aha, tihle dva zase“, nasadil rukavice, udělal jeden profi grif a během minuty bylo hotovo.
Duše vyměněná.
Kolo opravené.
My zachránění.
Než jsem se stihl vrátit s pivem jako poděkováním, byl pryč.
Takže pokud tohle někdy čteš, Hansi — díky. Fakt díky.
Lanovka, stres a legendární Olda
Musím pochválit i obsluhu lanovky.
Jako úplný začátečník jsem první tři nástupy absolutně nezvládal. Borec tam ale celý den v klidu pomáhal lidem, vysvětloval a nikoho nestresoval.
A to je podle mě strašně důležité.
Před návštěvou jsem totiž viděl videa a články o legendárním „nejlepším vlekaři v ČR“, takže jsem měl lehkou nervozitu ještě před první jízdou. 😄
Naštěstí realita na Plešivci byla úplně v pohodě.
Tak edit po dopsání článku — „nejlepší vlekař v ČR“ tam pořád pracuje. Jen jsem měl asi štěstí, že zrovna ten víkend měl volno. 😄
Reálně až budu plánovat další výlet na Plešivec, tak si normálně férově zavolám na recepci a zeptám se, kdo bude ten den na lanovce. Jestli pohodář, co celý den pomáhá lidem a drží chill atmosféru, nebo zaměstnanec roku, říkejme mu třeba Olda.
Protože upřímně… pro začátečníka dělá obsluha lanovky klidně polovinu celkového zážitku. Když člověk celý den poslouchá v pohodě rady a nikdo z něj nedělá idiota, hned si to užije mnohem víc. A zvlášť když tam člověk přijede poprvé s těžkým ebikem, stresem a koordinací novorozeného jelena. 😄
Pizza, na kterou budu vzpomínat
Po celém dni ježdění jsme skončili v Abertamech v Pizzerii Marcello.
A musím říct jedno:
Obsluha působila trochu freestyle způsobem, všechno tak nějak punkově fungovalo-nefungovalo, ale právě to mělo svoje kouzlo.
Když jsme si objednali vodu, donesli nám normálně kohoutkovou zdarma a při placení ji ani nechtěli zaplatit.
Možná maličkost, ale přesně tohle jsou momenty, které člověku zůstanou v hlavě.
A když jsme nechali dýško 60 Kč, slečna byla snad šťastnější než my po celém dni na trailech. Běžela to oznámit kuchaři a ten nám přišel osobně poděkovat.
Takové momenty mám rád.
A jo — měsíc předtím jsem byl týden v Neapoli. Takže když říkám, že ta pizza byla fakt dobrá, myslím to vážně. 😄
Shrnutí
Moje první zkušenost s trailem byla naprosto skvělá.
- Modrá Helen je perfektní pro začátečníky.
- Červená Niki už umí člověka pořádně prověřit.
- Nikdo nikoho nehrotil.
- Atmosféra byla pohodová.
- Němec nám zachránil den.
- A já jsem po dlouhé době zase objevil něco, co mě opravdu nadchlo.
Na Plešivec určitě pojedu znovu.
A příště možná konečně padne i ten Valach.
Pokud článek došel až sem, tak respekt. 😄
Mám ještě nějaké záběry z GoPro, takže až je trochu sestříhám, článek doplním o videa a možná i další dojmy po pár dalších návštěvách trailů.
