Musíš mít koníčky. Jinak jenom přežíváš

Pokud čteš tenhle blog, tak si troufám tipnout, že nějaký koníček máš. Možná kolo, možná něco úplně jiného, ale máš ho. A protože ho máš, tak budeš při čtení pravděpodobně přikyvovat. Jenže pak jsou lidi, kteří kdyby to samé četli, tak vůbec nepochopí, o čem to sakra mluvím. A právě o nich chci mluvit hlavně.

Je mi 37 a měl jsem obrovské štěstí, i když jsem si to dlouho neuvědomoval — bral jsem to spíš jako samozřejmost. Celý svůj dospělý život jsem měl vždycky nějaký koníček. A bylo úplně jedno, jestli jsem byl singl, měl holku, nebo jestli mám dneska rodinu a dvě děti. Furt jsem si na to musel najít čas. Ne proto, že bych od něčeho utíkal, ale protože jsem věděl, že bez toho jako člověk nefunguju.

Dlouhé roky to byly online počítačové hry. Přes dvacet let jsem u nich strávil tolik hodin, že by se to ani nedalo sečíst, a vznikla mi díky nim skvělá přátelství, která mám doteď. Pak přišly elektrokoloběžky, sport obecně a poslední roky je to hlavně cyklistika a běhání. Koníčky se měnily, přicházely a odcházely, ale ta potřeba mít něco „svého“ zůstávala pořád stejná.

Práce, starosti, rodina. A znova dokola

Jenže když se podívám kolem sebe na to, jak to má nastavené většina lidí v mém věku, tak si říkám, že takhle bych žít nemohl. Děsí mě to a zároveň fascinuje.

Práce, starosti, rodina, hypotéka. A znova dokola. A když se povede, tak jednou za rok deset dní u moře. Jenže buďme k sobě upřímní — s malými dětmi si člověk na takové dovolené moc neodpočine. V tomhle jsem k sobě dost narovinu: když jedeme někam s rodinou, neříkám tomu dovolená, ale krásně strávený čas s rodinou. A myslím to vážně, není to stížnost! Rodina je pro mě to nejdůležitější na světě a je na prvním místě. Ale je sakra rozdíl mezi krásně stráveným časem s nejbližšími a skutečným odpočinkem. Je fajn si to přiznat, místo abych si nalhával, že jsem se vrátil odpočatý.

Skutečnou dovolenou jsem zažil třeba tehdy, když jsem odletěl s kamarádem na Kapverdy. Nebo letos, když jsem byl na pět dní sám v Neapoli, kde jsem si mimochodem odběhl i závodní půlmaraton. Vrátil jsem se úplně nabitý, jako kdybych si dobil baterky na půl roku dopředu.

Na takové cestě totiž zažijete ten vzácný pocit bezstarostnosti. Nemusíte mít oči i na zádech a mít strach, že když se na vteřinu otočíte k jednomu dítěti, to druhé se vám mezitím začne topit v bazénu. Kdo má malé děti, ví přesně, o čem mluvím.

Není to o sobectví, ale o respektu a time-managementu

Aby to nevyznělo blbě — já doma žádný problém nemám. Mám skvělou a tolerantní manželku. Na druhou stranu nepiju, nekouřím, po hospodách se neflákám a nezlobím. A hlavně: nejsme sobci, je to o komunikaci.

Chodím běhat ráno ještě před prací, dokud jsou děti ve škole a školce. Počítačové hry si zapnu až večer, když děti uspím — dcera mě u hraní nikdy neviděla, ten čas patřil jí. A když vím, že bych chtěl vyrazit na celý den na kolo? Ptám se manželky třeba 14 dní dopředu, jestli něco nemáme.

Díky tomu se ta moje vášeň postupně přenáší i na děti. Syn už se mnou začíná jezdit na kolo a je vidět, jak ho to baví. S dcerou už jsme byli dvakrát běhat a půjdeme znova.

Co si pamatuju o tátovi

Dost lidí kolem mě ale žádný takový únik nemá. Přesně takhle to měl můj táta. Po škole nastoupil do práce, pracoval celý život, dřel, staral se o nás… a pak prostě umřel. A když se dneska snažím vzpomenout si, co měl vlastně rád, co ho bavilo a čemu se věnoval, když zrovna nepracoval, tak mi to vlastně nejde. A je to strašně smutné zjištění. Ne proto, že by byl špatný táta — přesný opak! Ale proto, že z něj neotiskla podoba člověka, který měl něco svého, pro co hořel.

Tohle je věc, která me dost drží v šachu. Protože si troufám tvrdit, že kdybych dneska umřel a někdo se zeptal mých dětí, co měl táta rád, bez přemýšlení odpoví: počítač, běhání a kolo. A mně na tom hrozně záleží. Ne kvůli egu, ale protože chci, aby moje děti věděly, že jejich táta byl taky jenom člověk se svými passions a vlastním prostorem, kde dýchal — a ne jenom „táta, co chodil do práce a staral se o nás“.

Telefon a seriál tě nenabije. Jenom otupí.

Nechci, aby to vyznělo, že jediná správná cesta je cyklistika nebo běh. Vůbec ne. Klidně to může být sledování ptáků v přírodě, sbírání známek, modelářství nebo práce se dřevem. Důležité je jen to, že si člověk najde něco, u čeho dokáže vypnout, přepnout mozek a kde neřeší práci ani starosti.

Vidím kolem sebe mraky lidí, co nemají nic. Práce je semele, rodina je semele, starosti je semelou a jediná úleva, kterou si dopřejou, je večer u telefonu nebo u seriálu. Jenže to není totéž. Sledování seriálu tě nenabije, jenom tě na chvíli otupí. Je v tom obrovský rozdíl mezi tím aktivně si odpočinout a tím se jenom nějak prokousat do dalšího dne.

Ti lidi slibují sami sobě: „Až bude čas…“, „Až budou děti větší…“, „Až vyjde ta prémie…“ Jenže ten čas nikdy nepřijde sám od sebe. Musíš si ho vzít.

Žiju v bublině, nebo je to normální?

A tak se ptám vás, protože by mě fakt zajímal váš názor: Žiju v nějaké zvláštní bublině a mám kolem sebe lidi, co jsou uvnitř vlastně „dead inside“? Nebo je tenhle životní stereotyp bez koníčků dnešní smutný standard, který si jen nechceme přiznat?

Napište mi do komentářů, jak to máte vy. A pokud si z tohohle textu máte odnést jednu věc: ať je vám kolik chce a máte jakékoliv povinnosti, zkuste si vzpomenout, co vás bavilo, než přišla práce a dospělost. A jestli jste si odpověď nedokázali vybavit hned… tak to možná o něčem svědčí.

Vašek