Vlakem s kolem: Expedice za hranice trpělivosti a zdravého rozumu

Cestování vlakem a kolem. Pro někoho romantická představa nedělního výletu, pro majitele moderního biku s širokými řídítky a pořádnými plášti je to spíše disciplína pro drsné povahy, která by se dala přirovnat k pokusu o složení nábytku z IKEA za chůze na běžícím pásu.

Vyzbrojen jízdenkou na trase Lipno – Bílina, vyrazil jsem vstříc dobrodružství. A jako správný „bikový cestovatel“ jsem se poučil o tom, že vlaky jsou jak krabice čokolády – nikdy nevíš, na jaký vagón narazíš.

Část první: „Zlatý věk“ nízkopodlažních zázraků

První úsek cesty začal až podezřele idylicky. Nízkopodlažní vlak. Žádné schody, žádné zápasy v thajském boxu s vlastními koly. Kolo vjelo dovnitř snadněji než já do oblíbené hospody. Říkal jsem si: „To je ono, konečně se blýská na lepší časy, modernizace je tu!“

Byla to past. Past naivního optimisty.

Část druhá: EC a R – aneb „Přežije to tvůj rám, nebo tvoje nervy?“

Když přijelo EC, okamžitě mi došlo, že jsem v časoprostorové anomálii. Tři schody. Úzké dveře. A moje široká řídítka, která se rozhodla, že prostě neprojdou. Byl to baletní tanec, při kterém jsem se potil víc než při výšlapu na Šumavu. Do toho vlaku bych v životě sám kolo nenaložil, kdyby mi nepomohl pud sebezáchovy a čirá zlost.

A držáky na kola? Ty jsou kapitola sama pro sebe. Jsou navrženy někým, kdo pravděpodobně naposledy viděl kolo v roce 1974, kdy se jezdilo na galuskách tenkých jako špageta. Když jsem tam chtěl „zaparkovat“ svůj moderní stroj, ráfek to odnesl prvním šrámem. Má láska k železnici v tu chvíli klesla na bod mrazu.

Verdikt experta: nejsme v 70. letech!

Milé České dráhy, máme rok 2026. Lidi nejezdí na historických Favoritech, ale na moderních endurech, trailových biku a e-bikách. Naše pláště mají šířku pneumatik traktoru a řídítka jsou široká jako rozpětí křídel menšího dopravního letadla.

Cestovat vlakem s kolem by neměla být „bojovka“, u které musíte mít pojištění nejen na kolo, ale i na psychiatra. Pokud se chceme tvářit, že jsme cyklistická velmoc, možná by bylo fajn začít stavět vagóny, kam se vejde i něco jiného než kostitřas.

Moje rada pro příště? Obalit ráfky tunou bublinkové fólie, najmout si vzpěrače, aby mi to kolo do vlaku hodil, a modlit se, aby příští spoj nebyl z roku 1975. Nebo příště prostě vyrazím po vlastní ose. Bude to bolet, bude to trvat dýl, ale aspoň si nepoškrábu ráfek o „geniální“ držák na kola.

Šťastnou cestu – a pevné nervy!